Docela dlouhá odmlka...

06.11.2017

Ahoj, dneska je už 78. den mojí výměny. Článek jsem nepsal celkem dlouho, ale tak nějak mi připadalo, že nebylo o čem. Spíš nebyla ani chuť, ale tak jdeme konečně na to. Půjdeme hezky popořadě. 

Moje první zastávka od doby, co jsem nepsal, byla v Taipei. Tam jsme jeli s mojí host mámou Peggy na výlet a navštívit moji "counselorku". Píšu to s uvozovkami, protože můj pravý counselor bydlí ve stejném městě jako já, ale neumí anglicky. Takže tohle je ta paní, která se mnou komunikuje když mám nějaký problém, než se naučím dostatečně čínsky. Nicméně, v Taipei bylo suprově, vyjel jsem si nejrychlejším výtahem na světě na Taipei 101, ze kterého je neskutečný výhled. Navštívili jsme i Chiang Kai-Shek memorial hall, ale jelikož jsme jeli jen na jeden den, tak jsme toho moc už nestihli a po tomto zážitku jsme jeli domů.

Stejně jako naše výměna, tak pokračuje i naše vysoká! Jaké bylo z počátku nadšení, tak musím říct, že je pořád stejné a to i když se učíme a píšeme skoro každý týden test, tak nás to všechny baví. Každý čtvrtek máme první tři hodiny čínstinu, následuje hodina kultury a pak sportovní odpoledne, což je většinou fitko a pak kung-fu nebo badminton. Pátek máme ráno stejné, ale odpoledne střídáme vaření, chinese calligraphy a sem tam se objeví i lekce masáže. Bohužel se začátkem druhého měsíce začal na každého postupně docházet homesick. Bylo to i takové, že jsme se občas pohádali, protože a to teď vážně, občas neměl skoro nikdo náladu na nikoho. :D Ale teď kdy píšu tento článek už je to takové spíš, že si vždycky vykládáme o našich zemích a spíš se u toho smějeme, protože se nám tu začíná čím dál víc líbit. A nějak se tak s tím pořád pereme, ale pomalu se z boje stává něco úplně opačného. 

Jinak z každodenního života, pokaždé, když si vzpomenu na Česko nebo se o něm začne mluvit, tak mi dojde prostě to, jaká moje země je, to na co si každý u nás stěžuje zjišťuji, že i to nakonec není tak špatné. Občas se mi stýská, ale domů rozhodně nechci. Jsem tu dva měsíce a žiju si to, co jsem si za ten rok přípravy vysnil. Neříkám, že to tady není těžké. Speciálně Taiwanci. Na jejich povahu si zvykám víc než dva měsíce a myslím, že ještě budu. Ale to i obráceně, takový flegmatik jako já, jim docela zvyšuje tlak. :D Jeden den, kdy mě mamka udělala volno ve škole, jsme se jeli podívat do chrámu, který je zdaleka největší v blízkém okolí a největší jaký sem do té chvíle viděl. Byli jsme ta skoro 4 hodiny  a poobědval jsem s mnichy a něco málo se dozvěděl o buddhismu a jejich kultuře. S mým host bráchou se z nás pomalu stávají opravdu nejlepší kámoši, i když si občas lezeme na nervy, ale každý si zalezem do pokoje a další den je to zase dobrý. Není to tu jednoduché, ale věřím, že až se za pár let ohlédnu, tak to bude něco na co budu rád vzpomínat! 

Myslím, že tady bych mohl tento článek utnout. Možná, že je dobře, že jsem tento článek napsal až teď. Kdybych ho psal v době, kdy se toto odehrávalo, asi by to nebyl takovýto článek, ale byl by hodně, ale hodně pesimistický. Zdá se, že můj zatím takový nejtěžší měsíc mám za sebou a všichni zatím pokračujeme se vztyčenou hlavou! Tož mějte se krásně a 再見!